Zpěvačka Aneta Langerová, která se již před několika lety přiznala k blízkému vztahu k ženám, nedávno v rozhovoru pro časopis Instinkt uvedla, že je jí stydno za některé homosexuální jedince.
Přečti si vybrané odpovědi.
Oslovily vás lesby, abyste se víc angažovala?
Občas mě o to někdo požádá. Vždy se k tomu nějak vyjádřím. Ale že bych bojovala víc, aktivněji se zapojila, k tomu jsem ještě nedošla. Asi před čtyřmi roky jsem byla na Pride (pochod za podporu homosexuálů - pozn. aut.) v Bratislavě. Přišlo mi, že to je důležité, protože na Slovensku to mají menšiny mnohem těžší než u nás, pořád tam nepřijali zákon o registrovaném partnerství. Mluvilo se o právech člověka a způsob, jakým byla pride udělaná, byl naprosto normální, ale některé způsoby mi zkrátka nejsou příjemné.
Proč?
Nemůžu si třeba stoupnout za alegorický vůz, kde tančí polonazí chlapi převlečení za ženy, to je pro mě až moc velký exhibicionismus. Ať si každý dělá, co chce, ale nemůžu se toho účastnit, protože mi je v tu chvíli stydno. Navíc se pak nemůžeme divit, že se na nás část společnosti dívá pořád skrz prsty, jako že jsme divný. Přitom většina homosexuálů nijak nevybočuje - jsou to normální kluci a holky, žádné zženštilé osoby a mužatky. Když někdo mluví o právech, tak ano, ale když ze sebe někdo dělá maškaru, to neberu. Nemám ani pocit, že máme mít nějaké speciální party. Já na to nejsem. Půjdu ráda do jakéhokoli baru. Chci tam být za sebe, ne za homosexuální menšinu.
Nikdy jste nebyla v baru pro lesby?
Jednou v životě jsem byla v gay baru, a to omylem (směje se). Bary si vybírám podle dobré muziky nebo podle toho, kde se příjemně sedí, ne podle toho, jak orientovaní lidé tam chodí.
Tehdy jsem už nějakou dobu neměla problém říct, že to tak je. Rodina a přátelé to samozřejmě věděli už dlouho. Ale říct to oficiálně? Z bulváru na mě tlačili, ať už se konečně přiznám. Říkala jsem si: „Jak přiznat? Vždyť jsem nic neukradla." Přišlo mi hloupé vydat tiskovou zprávu, že žiju s ženou. Nebo udělat koncert na podporu homosexuálů? Nebo si to napsat na čelo, aby mi dali už konečně všichni pokoj?
Proč jste to neřekla v některém dřívějším rozhovoru, když se vás na to novináři ptali?
Bylo mi nepříjemné, jak to ze mě tahali. Nejsem zvyklá s někým na potkání rozebírat osobní věci. Až se mě pan Špulák z Práva úplně přirozeně zeptal: „Je vám s Ivou dobře?" A já odpověděla: „No je!" A tím to bylo jasný, ukončený, naprosto přirozeně to vyplynulo. Za tu otázku jsem tomu redaktorovi vděčná. Protože my jsme se do toho s Ivou (tehdejší partnerkou Ivou Milerovou, ředitelkou hudebního vydavatelství - poz. aut.) tenkrát tak zamotaly, že jsme ani nemohly chodit ven. A poté, co vyšel ten rozhovor, se to změnilo, už jsme se nemusely skrývat.
Žádné komentáře:
Okomentovat